Lehké Sireálno

Svět se zahalil tichem noci. Krajem se rozhostil klid a mír, usadiv se na kámen, zapaluji fajfku s vyšňovým tabákem. Pomalu vypouštím dým do nočního ticha. Ticho které mne obklopuje přestává být pouhou absencí zvuků. Stává se nečím podivně mocným a překvapivě skutečným až hmotným. Dostává se mi pod kůži, baví mě. Líbí se mi naslouchat mu jako by to byl poklidný a harmonický Jazzík. A koukám na tmu. Tma často vyvolává pocit úzkosti. Ale když ji teď vnímám, shledávám, že je pestrá a  příjemná. Není v ní vydět věcí, ale za to jsou mnohem vyditelnější city, emoce a myšlenky, které se z volna vydávají na svoji pouť.

Rozlétají se noční oblohou a přelétají nad světem. Pozoruji z výšky (nadhledu) tak malicherné, malé až nepatrné starosti našeho světa. Když poletím dostatečně dloho, možná potkám táhnoucí divoké kachny a s nima Malého Prince jak drží za ruku pana Exuperiho a oba se šťastně usmívají. A budu naslouchat hvězdám i šumu měst nad nimiž mé myšlenky přeletí. Šumu spících měst, kde jen v Tescu zaměstnaci doplňují zboží rozličných cen do regálů a vůbec si neuvědomují jak jsou oni  sami nesmírně cení. A zplna hrdla vykřiknu a budu naslouchat ozvěně, jak se odráží od kopců a tmavých vodních ploch, střech domů a lehce šumících polí. 

Natáhuji z dýmky a kouř převaluji v ústech a plicích a jeho chuť probíhá z jazyka až do mozku. Kouření poškozuje zdraví tělesné, ale prospívá tomu duševnímu.... :-)

 Noc plyne kolema, plyne zvolna, ne jako den, který letí minutu za minutou v pošetilém spěchu člověka pachtícího se zalesklím a levným pozlátkem doby, doby která říká, že bez zeštíhlující emulze dermacolu nestojí za to žít, doby ve které už většinu lidí nebaví naslouchat děckým otázkám a doby, která odmítá snění a jeho krásu.  Noc je k člověku z hlediska času milosrdnější než den. A nejen z hlediska času, také proto, že je přímo stvořena pro příjemné a rozpustilé věci, jako pití vína, kouření fajfky, milování, nebo třeba snění... Právě snění je matkou pro víly jež tančí v lesích, pro rozličné bytosti a jevy... Snění je můzou básníků, jež po půdách a po vynárnách píšou verše. Snění je skladatelkou písní. Snění má rádo červené víno... Snění je vznešenou kněžnou i pouličním hráčem na kytaru, jež svími písněmi potěší zase další snílky proudící Lanovo třídou. Snění je modrá a ta je jak je všeobecně známo dobrá, naděje, láska a blues... 

Na obzoru se objevuje růžovofialový proužek jež světu ohlašuje svítání a ticho začínají rušit ptáci. Myšlenky se vrací ze svého vyhlídkového letu. Přichází den. Další den, za který je třeba děkovat milujícímu Bohu, stejně jako za krásu noci, kterou stvořil. Stejně jako je třeba Bohu děkovat za zázrak snění