Rišo opět na scéně

ilustrační obrázek: N´Asrat odchází podzimním podvečerem a o kousek dál jede tramvaj...

Upozorňuji, že tento oný pod toudle větou je stejně špatnej a přízemní jako byla už první oný kde vystupoval Rišo N´Asrat...  Proto to není vhodné pro osoby jež trpí problémi se zažíváním a vlastně by to neměl číst nikdo, ale on to stejně nikdo číst nebude, tak je to fuk.Dnes se zde naléza ke všemu ještě seriálovej motiv z jednoho kultovního díla mladých českých autorů, jež to je hloubkově stejně bahení jako celej tenhle canc

Dnešní motouz jež omotává příběhy, lidi a věci, prostě všecko a dělá mezi nima uzle, jak už to ostatně motouzové dělají, čili dnešní základní nit, nás zavádí do omšelého a starého biografu či chcete li kinematografu. Je to biograf, či kinematograf, rozhodně to není kino, protože jak známo v kině se prodává popkorn a cumlá se tam mládež. Tady neměli ani popkorn, ani mládež, jen starého promítače a bábu uvaděčku a pokladní v jedné osobě. Rišo si koupil lístek a šel do sálu, kde bylo už plno. Bylo tam plno prázdných míst, prachu a sem tam nějáká ta flaška vod čůča. Venku na plakátu stálo, že dávaj kasovněkultovní trhák století. Rišo si řek že to bude pecka a tak je teď tady v tom sále bez popkornu s bábou uvaděčkou a pokladní v jedné osobě. Mohl bych se rozepsat o filmu jež se rozběhl na plátně, ale je to zbytečné... Stačí tedy napsat, že zrovna v moment kdy hlavní hrdina začal zvracet kečup a želatinu, neboť byl smočen v kyselině, publikum stávající se pouze a jen z Riša usnulo...

Usnul taky starej promítač a i bába uvaděčka a uklízečka v jedné osobě. Celej biograf spal jak fanoušci baníku ehm teda rytíři z Blaníku... Rišo se probudil právě včas, jeho vděk za to patřil malé šedé kryse ježto se mu vyšplhala do obličeje a jala se mu okusovati maskulatůru, proti čemuž prostě musel Rišo N´Asrat projevit nesouhlas, jako že se N´Asrat jmenuje, neboť bez maskulatůry by ho nikdo nemohl identifikovat podle tentononcu (OP) a ztratil by tak veškerou výhodu z toho, že o něj při pohnutých událostech přišel. V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného, rišo si všiml, že onen biograf má nainstalovánu nejmodernější techniku, neboť film začal doprovázet čichový vjem- na plátně plameny a v sále smrad z kouře... Ale nebyl to zázrak moderní technologie, nýbrž spící starý promítač. V promítačce se škvařil a pálil film. Našemu hrdinovi to po chvíli došlo a utekl. Celej kinematograf lehl popelem a starého promítače a bábu uvaděčku-pokladní z achránil na poslední chvíli superman letící zrovna kolem do Wallmartu pro hořčici a dvacet deka poličanu.

N´Asratovi nezbylo nic jiného než se bezcílně toulat městem, tu nakopl toulavou kočku, tady plivl do řeky, potkal Cloda Beaseta, slavného mistra světa ve skoku na špek, vynadal mladíkovy jež to z popelnice vyřvával nesmysli o staří a zvědavosti (omlovám se toto není úplně originální vzhledem k existenci případů mladíků, kteří si vlezou do popelnice a přesně tohle provádí...), prostě dělal všechno co patří k tomu správnému zevlování. Když přecházel na křižovatce Křemílkovy Třídy s Lisohlávkovou ulicí vozovku, málem ho přejela tramvaj. To ho dopálilo. A ona proviníci se tramvaj navíc začala vztekle cinkat. N´Asrat přemýšlel co s tím a potom tramvaj vztekle vší silou nakopl do spřáhla. V tu chvíli se otevřeli dvířka a vyzkočil malej vzteklej mužíček, mával pěstičkou ve vzduchu a strašně křičel sprostá slova co jich jen bylo po ruce. Celou scenérii pozorovaltaké z povzdálí opilej skinhed aprotože měl dojem že podle křiku asi rozhánějí demonstraci rychle se vzdálil pro dlažební kostky a začal je metat po tramvaji... Potom společně s kopancem tramvaj popadli a shodili do řeky. V tu chvíli se tomu podivnému mužíkovy co byl tak sprostý a mával pěstičkou protočila jeho prasečí očka zasalutoval odspíval internacionálu a omdlel. Skinhed protože neznal internacionálu, bo byl nevzdělané pako odešel bez salutování pryč. V tu chvíli přiběhl odkud si malej voříšek, jež je známej mezi svejma psímá pouličníma kamarádama jako Buřtohub Raťafák Čenichov a počůral onoho pána s internacinálou na obličej čímž ho probudil. Pan se posadil a rozplakal. Rišo byl od přírody dobrák a tak mu ho přišlo líto, pohladil panáčka a povídá: "pojede další" a za rohem se opravdu ozvalo cinkání a tak ten sprostý pán přestal brečet, počkal až tramvaj přijede blíž, vyhodil z ní jiného pána který byl podobně sprostý a podobně oblečený a odfrčel s tramvají pryč. Protože ten druhý pán byl taky sprostý, odebral se N´Asrat raději k domovu a jak tak procházel podzimním podvečerem, kouříce přemítal co ho to ten den vlastně všecko potkalo za událostě... Spát šel Rišo N´Asrat s pocitem zadostiučinění, neboť si uvědomil, že ten den udělal dobrý skutek, když utěšil toho plačícího sprostého pána, který si to vůbec nezasloužil, protože byl vzteklej. Ale co naplat, i když byl vzteklej, stejně se to počítá.

Ve stejném okamžiku zapálila vdova K´Opancová svíčku u fotografie manžela, jenž coby strážník zahynul vybuchnutím při víkonu svého povolání. Na fotce byl jasně patrný K´Opancův červený nos a v mihotavém světélku se zdálo jako by blikal jeho lampión, co měl nahlavě, stejně, jako všichni policisté po celém světě...