Dědkův blogovej kus almanachu, ve kterém si dědek píše co chce, jak chce. Ať si to čte kdo chce. Jan Tleskač tomu může tleskat, Servác na to asi se-e, Pankrác, ehm no tam se asi sejdem...

příští stanice: Neporozumění

20. 11. 2008 18:49

Tento příspěvek je pokusem o literární reakci na tuto povídku. Pochopitelně vás zde čeká paskvilium cancum moták, ale věřím, že můj myšlenkový pochod se v tom vyskytne. Takže moje milé kamarádky a moji milí kamarádi, držte si čepice, dveře se zavírají, příští stanice: Neporozumění

 Jako každé ráno posnídal už o půl deváté něco nekynuté placky. Nebylo to nic moc, ale pořád lepší než štěrk a prach. Zažil už čas, kdy to bylo tím jediným co měl. Krátce po té invazi ryl kxichtem v hlíně. Moc se toho v jeho životě nezměnilo, ale už měl alespoň něco málo do žaludku. R vyšel ze svého příbytku a honě hlavou podobné myšlenky vyrazil k modlitebně nesa podpaží tkaný koberec. Šel svižným krokem, neboť vyrazil o něco později a nerad by přišel pozdě...

Miloval ji tak, jako nikoho na celém světě. Ani Aláha nemiloval tak jako ji, možná že to byl důvod, proč o ni přišel. Celé se to semlelo hrozně rychle. R seděl ve svém domě naproti své ženě. Rád s ní sedával u stolu a poslouchal její vyprávění. Bylo to nejhezčí zakončení dne, jaké si muž může představit. Švitořivé historky milované milující ženy o tom, co přinesl den. Tenkrát to ale ještě netušil a teď... Bože kéž by se dal vrátit čas. Jak si jen mohli myslet, že se jich to netýká? Rachot prvního náletu však náhle zesílil a než se nadál bylo všude plno prachu a kouře a tam kde seděla ona byly jen cáry masa a krev. Křičel na něj, nadával, vyhrožoval, proklínal jej. Hlavu si rozbyl při tom o zeď. Ale bůh mlčel. Několik dní nepřemýšlel nad ničím jiným než nad sebevrždou. Chvíli chtěl jen prohat svojí hlavou kulku, to když svého boha nenáviděl, chvíli se chtěl ověsit bombamy, tak jak to dělavají takzvaní mučedníci, to když ve svého boha doufal. Nakonec se vzpamatoval. Pozvedl znovu hlavu a své vlastní já už tolikrát vyzvracené znovu přijal za své. Ne kvůli sobě, ne kvůli bohu, ne kvůli demokracii, ale kvůli svím dětem, sedmnáctileté dceři a patnáctiletému synu.

Myšlenky R táhly hlavou jako mraky nad pouští, když míjel patrolu U.S.Army. Možná  za to mohl větrem hnaný písek, možná. V očích se mu oběvily slzy...

Chtěl je v tu chvíly všechny zabít. Celím jeho tělem lomcoval vztek. Oni ho však pevně drželi. Tak se stalo, že místo aby mohl vybuchnout jako sopka zmítal se tam, jako pes čekající na utracení. A jeho syna odvedly, prý ve jménu svobody bastardi. Jiným svobodu prý přinášejí, ale jeho synovi ji teď braly. Je to pět let co se to stalo, během nichž se smířil s tím, že svého syna už nikdy neuvidí...

Šel dál a už nebylo pochyb že tento muž, všemi považovaný za silného, pláče...

Měl už jenom ji svoji L, svoji dceru, kterou miloval. Byla tím posledním, co v jeho životě dávalo smysl. To pro ni ráno vstával, to za ni se modlil... Když mu přišli říct co se stalo, tvrdili, že jim je to líto, ale bylo nad slunce jasné, že je jim jen líto času který s ním museli trávit. Bylo jim to úplně fuk, stejně tu jenom překáželi. Oni si přišli pro naftu. Úřední zpráva zněla stroze a nelidsky:

Dne DD.MM.YYYY byla L z Kábulu napadena opilím důstojníkem U.S.Army sergantem K. Sergant K napadenou několikrát prudce udeřil a poté znásilnil. Za tento čin bude postaven před soud. Postižené svoji osobní omluvu vyjadřuje generál S.

Čtyři dni na to se jeho dcera, poslední smysl jeho života, jediný tvor na světe kterého ještě miloval, oběsila na půdě...

Už neměl sílu jít, zničený a osamocený, zklamaný a bez naděje upustil koberec jež si nesl do mešity k modlitbě a sám klesl do prachu náměstí asat baštar. Z druhého konce náměstí se blýžil přeplněný autobus. Když míjel R ozvala se rána a jemu hrudníkem projela ostrá bolest, naposledy mžoural na slunce. Jeho plíce nasáli poslední doušek vzduchu a on zemřel.

O několik měsícu později:

Snědý mladík vstoupil do vozu, bylo zde už dosti nepříjemně plno, jako touhle dobou na téhle lince londýnského metra vždy. Jeho hrdlo svíral strach. Musel si dodat odvahy. Dlouho ji hledal. Nakonec se rozhodl se na to vykašlat a na další stanici vystoupit. Pak se odkud si vynořila vzpomínka na strýce R a jeho rodinu. Oči se zaleskli, to jak se v nic zrcadlila hořkost. Nádech, výdech, nádech klik...

Na ulici panoval zmatek, všude pobíhali lidé a do houkání sirén se prosazovali zoufalé a histerické hlasy. "Co jim kdo udělal?" zakončil reportér pan J svůj vstup.  "No jo, co těm sviním kdo udělal?" zeptala se žena středního věku svého televizoru. "Kdo jim co udělal?" blesklo ten den hlavou snad každému, kdo se dozvěděl o tragédii v londýnském metru...

"Komu sem co udělal?" proběhlo v onen okamžik vězni ZT 5372, jménem V jež byl synem R, na Quntanamu.  Za co tu jsem?

 

Zobrazeno 827×

Komentáře

ElDedkus

No tvůj snědý chlapec a můj snědý chlapec mají společné téma, sou stejně snědí, ale to je vše co je spojuje...

Klára Madejová

A rada na závěr - i já píšu hrubky, přesto si každý svůj článek před i po publikaci dvakrát nebo třikrát přečtu a chyby opravím. Taky bys to měl udělat, určitě by to vypadalo líp ;o). Nikdo není neomylný, ale každý se může opravit.

Klára Madejová

Na jednu stranu mně těší, že jsi porozuměl mému příběhu z této strany (i když to nebyla hlavní myšlenka) a že ti tohle téma není lhostejné, na druhou stranu mě mrzí, že jsi zapojil "mého snědého chlapce" do svého příběhu nesprávně. Ten můj se neodpálil. Ten můj si nemusel dodávat odvahy. Byl s tím smířen, byl na to připraven, byl si jist. Pochybnosti nastali až v metru. A jen díky těm pochybnostem k výbuchu nedošlo...

Eleeshebat

Zajmavý....zajmavý, jak dokážeš věci pospat bez zbytečnýho patosu nebo sentimentality. Bod pro tebe. Až na ty chyby, no...:))

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz