Dědkův blogovej kus almanachu, ve kterém si dědek píše co chce, jak chce. Ať si to čte kdo chce. Jan Tleskač tomu může tleskat, Servác na to asi se-e, Pankrác, ehm no tam se asi sejdem...

Stařec a vzpomínky

20. 2. 2008 18:46

Mám pro vás jednu divnou povídku, kterou jsem napsal z dlouhé chvíle a možná by se mohla někomu líbit. A nebo taky ne. 

 

Na stole pomalu chladnul šálek kávy. Déšť bubnoval na kovoví parapet za oknem a šero se plížilo do všech koutů. Stařík ležel nehnutě na své pelesti a jen tu a tam se mu z úst vydralo tiché zaúpění, které pak pokračovalo svoji pouť prostorem, dokud se úplně nevytratilo do říše minulosti. Lidé po celém světě se cpali hamburgrama a čučeli na stupidní seriáli, čas běžel a mnohým připadal tak strašně důležitý, že si přes tuhle svojí představu ani neuvědomili, že jím plýtvají a jejich životy se stávají malichernými... Stařík dávno věděl, že existuje okamžik kdy se pro každého stane malicherností i sám čas... Venku se setmělo a odkudsi sem vítr přinášel štěkot psa. Bývaly doby kdy se tu stařík bál. Ale jak šel čas, na život tady si zvykl. Kdysi byl jeho život tady pustý, ale jak šel čas, plnil se vzpomínkami na ty,které znal a kteří mu zde dnes už dělali společnost... Snad už si ani nevzpomínal proč se stal hrobníkem...

      Slunce se vyhouplo na horizontu nad kopci a zbarvilo nebe do nachova. Byly doby, kdy ani on tohle nemohl vidět, ale teď trpěl nespavostí a na úsvit čekal s netrpělivostí roma čekajícího na sociální dávky. Vyšel před dům a dlouho koukal na obzor. Jeho mysl zaplnili vzpomínky. Dnes vzpomínal na Ni... Když byl mladý, výdal Kateřinu jako kluk každý týden v neděli na mši. Byla krásná. Miloval ji. Ona však měla oči pro jiné. A těm jiným se to dosti zamlouvalo... Pak onemocněla a zůstala sama jako on, jiní neměli zájem navštěvovat dívku trpící tuberkulózou. A on nikdy nenašel dost odvahy, aby se tehdy osmělil za ní zajít. Na podzim přišla ale ona za ním... Hrob měla pod dvěma břízkami. Stařík na něm zapaloval svíčku, každý večer už šedesát let... 

     Kolem poledne potkal místního Kněze. Měl ho rád, stejně jako jeho předchůdce, neboť kneží byly jedni z mála lidí, kteří se nezdráhali s ním mluvit. I mnozí z nich mu dnes dělali společnost v jeho říši...  Vzpoměl se na stařičkého pátera Jena, pomalu si promítal jeho slova, bylo to jako dneska...

 Odpoledne zašel do hospody. Jeho myšelnky se zatoulali k těm se kterými tu sedával. 

A  tak to bylo den co den, stařík vzpomínal na staré známé, kteří už dávno sešli s očí i paměti všech ostatních. Lidé ho měli za podivínského samotáře. Nikdo neměl tušení, kolik přátel starý hrobník nosí ve svích vzpomínkách...

Jednoho večera stařík poslouchal vítr v korunách stromů, pomalu usínal a bylo mu čím dál lehčeji. Usmál se tamu pro sebe. A s tímto úsměvem vydechl naposled... Nevím jestli se pak setkal s těmi, které měl tolik rád, ani nevím jestli někdo vzpomínal na něj. Ale jedno vím jistě, mnoho s těch co odpočívali na jeho hřbitově, teprve toho rána zmizeli ze světa. Nebylo nikoho, kod by na ně vzpomínal. Vždyť vzpomínat dnes už nikoho nebaví...

Zobrazeno 1629×

Komentáře

ElDedkus

to Jakobjacqes...: krása je v očích toho kdo se dívá! Upřímě raní mlhy kolem ktiše co se převalují v údolí a jsou ze zhora osvětleny sluncem, jsou taky kíč. Jinak, to že se ti to nelíbí, je jistá známka kvality

RadekOwen

.. zajimave :)

Zobrazit 9 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz