Jsou v životě člověčím nepochybně chvíle, kdy by se na všechny a hlavně na všechno vykašlal, zalezl někam na dno tmavého kouta a tam zůstal už na vždycky (resp. do smrti která by zřejmě přišla záhy). Takovích chvil je v životě člověčím určitě nespočet, tak nezbývá než se ptát proč s tím už konečně neseknem...
Naštěstí jsou v životě člověčím i chvíle pro které stojí za to žít. Jenže člověk je tvor pošetilí, často na ně čaká a když se objeví ani si jich nevšimne. Tyhle chvíle sou podle NICH chvíle úspěchu. Patří k nim sláva, peníze, moc... a spoustu podobnejch inštrumentů a veteše? Pro někoho bohužel asi ano. Ale takoví člověk se obvikle koupe ve své vlastní depresivní lázni, složené z vlastního potu, vypoceného za bezceného pachtění se za ničím (resp. za jakým si pozlátkem...) či z vlastních slz, to když dotyčný pohlédne na bezcenost a zoufalost svého počínání. Často si ženouce za touhle fatamorgánou bezděky připravíme právě ty první zmiňované chvíle...
Pachtíme se, pachtíme a přitom nevidíme, že to krásné sedí opodál na kamený zýdce a klimbe nohama v mírném vánku prosluněného dne. My ten prosluněný den nemáme, mi ho nevidíme, nevnímáme slunce, vždyť je to jen něco obyčejného. Stop, takhle ne, ruční brzda . Hledáš štěstí člověče? Zeptal se přelud malého prince jednoho rozevlátého uspěchaného blázna (resp. mě nebo tebe. Ano človíčku, jak jsi to poznal? "No" pousmál se, "za čím jiným by ses takhle zbytečně hnal?" Co tím myslíš zbytečně? Zastav se a podívej se na tu krásu kolem sebe... (myslím že dál psát nemusím, kdo chceš pochopit už chápeš k čemu dialog směřuje)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.